115. Běchovice

Neděli 25. září mám v kalendáři poznačenou už dlouho dopředu. Téměř přesně po roce se vracím na místo činu, tedy do Běchovic, kde letos startuje již 115. ročník běhu Běchovice - Praha.

Oproti loňsku bohatší o 350 naběhaných kilometrů, včetně několika tréninkových desítek, jsem věřil ve zlepšení loňského času. Nic jsem nechtěl ponechat náhodě a na sobotu před závodem si naplánoval speciální jídelníček. K snídani dva rýžové Racio chleby se šunkou, k obědu špagety s tuňákem. Odpoledne pak velký jogurt a 2l výborného zeleného čaje Chao Tin z čínské provincie Fu Jian. Mohla to být ideální běžecká příprava…

Okolo 11h mi zazvonil telefon a kamarád Sváťa na druhém konci říká: "Stav se večer, narodila se mi dcera. Přijde pár kamarádů, pustíme muziku a dáme pivo." Ještě když jsem kolem 18té hodiny odcházel z domova, byl jsem přesvědčen, že jsem do hodiny doma. Jak už to tak bývá, hodinka se protáhla na čtyřnásobek a pivo teklo proudem. Po návratu domů jsem pak udělal největší dietní chybu toho dne, vyplenil jsem lednici.

Nedělní probuzení nevěstilo nic dobrého. Lehká bolest hlavy a vycházející slunce dávaly tušit, že mě čeká nesmírně obtížných deset kilometrů. Odjezd do Běchovic, prezentace, setkání s kolegou Lukášem, který běží taky, zatím vše probíhá jako loni. Předstartovní soustředění v hospodě na Poště však znamená změnu. Protože je venku teplo, grog nebude a přednost dáváme dobře ošetřené Plzni. Do startu zbývá ještě 90 minut a já dělám poslední chybu před závodem - objednávám další Plzeň. Během popíjení se převlékáme a upevňujeme startovní čísla. A jde se na start.

 Sluníčko mezitím vyšplhalo pěkně vysoko a venku je nádherné letní počasí, které vyzývá k posezení někde na zahrádce, nicméně nejdřív musím doběhnout na Koněvku. Po zaznění výstřelu nasazuji sluchátka, do kterých pouštím mix Divine Heresy, Trivium a Arch Enemy. První dva kilometry je to naprosto super, jsem po sobotním večeru až překvapen. Pak ale přichází krize. Nejdřív rozvázaná tkanička, pak nefunkční levé sluchátko a do toho ukrutné vedro. Z trápení mě vytrhla cedule 5 km, která mi na chvilku vlévá novou energii. Na 7 km se ovšem dostavuje žízeň, která je s každým dalším krokem víc a víc nesnesitelná. Úvahu o oklice k Shellce zavrhuju, jsem bez peněz, peněženku jsem nechal u Tomáše, každý gram, který s sebou netáhnu je při běhu dobrý. Dodávám si naděje, že v půlce jarovského kopce bude předseda Pavel a ten určitě bude mít něco k pití. Už z dálky na něho místo pozdravu křičím "Dej mi napít", bohužel odpověď mě netěší. "Nic nemám!" "Ale jde Ti to skvěle" povídá Pavel, "jsi o něco rychlejší než vloni. Když příští rok vypijeme před závodem ten sud celej, tak třeba vyhraješ!". To jsem přesně potřeboval slyšet! Zavírám oči a myslím na argentinský rumpsteak, který jsem si před závodem slíbil. Už jen poslední kilometr sluneční výhně a pak. Představa oroseného pivka a krvavého steaku mě žene k cíli. Pomyslnou pásku protínám v čase 55:52, tedy o 38s rychleji než loni. Nakonec jsem tedy spokojen, ale byla to letos dřina.

Závěrečné zhodnocení závodu proběhlo na zahrádce STEAK BARU LEVANDULE ve Vysočanech. Stůl se prohýbal pod náporem Plzní a výborných argentinských rumpsteaků a tataráků. Už teď se těším na příští ročník, který bude premiérový mezi veterány.

PavelD