Jak jsem běžel Běchovice

Všechno to začalo už v dubnu v kutnohorské restauraci U kata.  Po náročném bowlingovém dni, okořeněném velmi nečekaným předposledním místem v turnaji, jsme se večer náramně bavili. Kromě lahodných pokrmů jsme konzumovali i pěnivý mok nesoucí jméno slavného frejíře a piva pitele Mikuláše Dačického z Heslova. Během večera se vystřídalo spoustu témat a řeč přišla i na běhání, kdy Honza Tomčišin sháněl parťáka na dlouhou trať. Posilněn několika litry pěnivého moku jsem se fundovaně pustil do diskuze. Protože piva bylo docela dost, ten večer bych uběhl i maratón.... Nápad střídal nápad a mezi záchvaty smíchu vypadlo jedno slovo, které se brzy stalo velmi skloňovaným - Běchovice. V té době jsem absolutně netušil co mne čeká.
 Druhý den ráno jsem se během snídaně ocitl v palbě otázek a všechny směřovaly k jedinému cíli, kdy že začnu s tréninkem na ten velký závod.  Při vzpomínce na všechny běžecké teorie mnou prezentované minulý večer začíná být jasné, že z tohodle neuteču, je to prostě otázka cti. V pondělí ráno jsem svůj skvělý plán sdělil kolegům v práci. Vyvolal pochopitelně všeobecné veselí, představa 110 kilogramů valících se na Prahu, bavila kancelář celé dopoledne.  Vrcholem nakonec byl nápad stejně fyzicky disponovaného kolegy Lukáše, že Běchovice pokoříme společně. Postupně se začali hlásit další a další kolegové, takže to chvíli vypadalo, že se Běchovice stanou mistrovstvím FASTu. Nadšení pro věc bylo velké, aby také ne, vždyť do závodu zbývalo více než 150 dní.
V původním tréninkovém plánu jsem počítal i s 10. setkáním odboček OP v Rožďalovicích, již tam jsem měl být díky nově nabyté fyzické kondici oporou veleňského týmu, nicméně červen je grilovacím obdobím a při konzumaci steaků se běhat nedá. Tedy, jeden pokus o běh po mnoha letech (10?) jsem měl již za sebou, ale těch cca 400 metrů, které jsem zvládl,  nevěštilo nic dobrého. Bohužel se má tréninková píle příliš nelepšila ani během horkého července, když vyrazit do zapadajícím sluncem ozářené krajiny mě přinutilo až sdělení Lukáše, že má již několik tréninků za sebou. Nicméně u grilu bylo předsi jen lépe a mé výběhy do terénu tedy byly stále spíše symbolické. A pak to přišlo.
 10.8. jsme společně s Lukášem podali online přihlášku a zaplatili startovné. Z původně početné skupiny spolupracovníků nakonec zaplatili ještě další tři, ostatní kolegové si vzali čas na rozmyšlenou. Tímto okamžikem to však přestala být sranda. Pod dojmem Lukášovi dietní stravy a obdenních tréninků mi bylo jasné, že bez běhání těch 10 km nemůžu dát. Začal jsem to brát i trochu prestižně, neboť Lukáš chodí při hokejovém derby do protějšího kotle.Tím začal pravidelnější trénink. Jednoho z výběhů se zůčastnil i Tomáš, právě se vrátivší z cyklistické dovolené u Severního moře. Kolmo najetých 1200 km během 10ti dnů mu dodávalo pocitu, že  uběhnout "těch pár km" musí být hračka. Vzhledem k tomu, že i on je fanouškem klubu z druhého břehu Vltavy a nemohl být přede mnou, tak jsem nasadil pekelné tempo a setřásl ho na 500 metrech, čímž jsem ukončil jeho běžecké ambice. Slibně rozjíždějící se trénink měl však být podroben přetěžké zkoušce. Jak jinak nazvat 5ti denní akci se dvěma sudy a několika kilogramy masa.  Po pěti dnech hodování a prolévání hrdla lahodným mokem, jsem se díky půldenní návštěvě Českého Krumlova a tím související abstinenci rozhodl otestovat svou fyzickou kondici na šumavských kopcích. V urputném vedru a nekonečných kopcích jsem trpěl jak lední medvěd v saharské poušti, nicméně jsem se v mírném tempu neustále vzdaloval od chalupy. Několikrát jsem musel přejít i v chůzi, běh do kopce byl doopravdy vysilující. Po neúprosných 30ti minutách nastal čas návratu, cesta zpět, téměř celá z kopce, pak ubýhala velmi rychle a  už v 53 minutě od startu jsem v rukách držel orosený půllitr BB ležáku. Jak ten chutnal! ....
Celé září jsem pak pečlivě rozplánoval po třech dnech na tréninky a postupně jsem si zvyšoval kilometry. První vrcholem byla 11.9. Pěčická svině, což je pivně-gastronomicko-sportovní akce našeho oddělení. Jak už název napovídá, není to zrovna ideální pro běžce v tréninku. Bylo tedy potřeba ještě před konzumací pečeného selátka protáhnout tělo. Na dopoledne jsme proto s Lukášem naplánovali první společný trénink. Trasa okolo Pěčic měřila přes 7 km a čas pod 40 minut dával tušit, že by ty Běchovice mohli jít okolo 60 až 65 minut. Součástí tréninku byla i dohoda, že poražený točí a nosí pivo. Věta "Tady ho máte Pane Slávisto" vyslovená fanouškem "jiného klubu" je k nezaplacení. To člověk na chvíli zapomene i na pořadí v ligové tabulce a výkony předváděné na hřišti. Dalších 14 dní pak probíhalo ladění formy, kdy jsem si během tréninku i 2x zkušebně zaběhl desítku. Zvláště druhý čas pod 59 minut mě naplňoval optimismem a stanovil jsem si sekundární cíl, dát Běchovice do hodiny.

Nastal den "B", tedy 26.9.2010. Venku je sychravo, téměř 24 hodin bez přestání prší, navíc zrovna dnes fouká od Prahy. Ani teplota není úplně příznivá, pouhých 10°C, což ve mně vyvolává pochybnosti, jestli tu hodinu pokořím. Přeci jen déšť a protivítr nejsou úplně kamarádi pro běžce, navíc trochu "podsaditějšího" běžce. I když mi trénink nějaké kilo sebral, pořád váha ukazovala rovný metrák. Přijíždíme do Běchovic a scházíme se s Lukášem (ostatní kolegové svou účast bohužel nakonec zvážili a kolegyně vybíhala dřív). Vyzvedávám číslo, do závodu zbýva 90 minut. Kam se schováme? Jdeme na pivo! Ve frontě k výčepu původní plán měníme, přeci jen pivo je močopudné a tak objednáváme grog. Posledních pár vtípků, pár fotek, zkouška jak nám sluší startovní číslo a jde se na věc. Svlékáme přebytečné věci a odcházíme na start. Ještě vtípek pořadatele, který slibuje déšť a osvěžující protivítr po celou dobu závodu a už to začíná. Plán zněl jasně - nikam se neženeme. Jenže říkejte to tkaničce. Rozvázala se po pár stech metrech potvora. Její zavázání mně pak stojí spoustu sil při sbíhání vzniklé mezery mezi mnou a startovním polem, nicméně tempo, které jsem nasadil se mi zalíbilo a koukám, že mezičas mám pod 27 minut. To je paráda! Běží se celkem dobře, vyhýbám se kalužím vody a přemýšlím, kdo bude novým trenérem SK SLAVIA. Z sedmým kilometrem začíná jarovský kopec. „To je to místo, kde mám podle slov předsedy Pavla zanechat ranní snídani“, bleskne mi hlavou.  Navíc zde podle domluvy mají čekat přátelé z odbočky, aby si škodolibě vychutnali mé totální vyčerpání. Nedám se! Najedou vidím Pavla s červenobílou vlajkou a Pepču s Janou a Danou. Pavel běží chvíli vedle mě a křičí mi do ucha "Tak Karel zůstává, vedení ho podrželo". Citím jak mi těžknou nohy. Závodník přede mnou se začíná rychle vzdalovat a mou hlavou probleskne myšlenka, že právě procházím nejkrutější fází závodu. Přes tento šok pokračuju dál a v duchu nadávám, proč mi to ten Pavel říkal. Tak dobře se mi předtím běželo! Z úvah mě vytrhne cedule 9 km, dívám se na hodinky a čas 51 minut mě naprosto uklidní. "Teď už to do hodiny i dojdu, když bude nejhůř". Koukám do dáli a cíl je pořád v nedohlednu. Přemýšlím, kde tak může být. Snad už ten příští horizont. Tak bohužel ještě ne. Pokračuji dál a v dáli se zjevuje cílová brána. Najednou probíhám kolem kolegů z práce. Tomáš fotí, Libor fandí a mě zbývá jen pár desítek metrů do cíle. Z posledních sil zrychluji a čas na pásce nakonec ukazuje 56min 30s. To je lepší, než jsem doufal. Sháním něco k pití a vidím dobíhat Lukáše. Hodinu nestihl o pár vteřinek, ale i tak je nadmíru spokojen. Teď už jen najít hospodu, kde si můžeme sdělit bezprostřední dojmy po závodě. Podařilo se a dosedáme...

Díky za podporu manželce Daně a všem kamarádům, Pavle, Pepčo, Jano, Tomáši, Libore a hlavně Tobě Luky, protože tohle je ta nejcenější desítka, jakou jsem kdy v životě okusil a že jich bylo :-).
Pavel D.